Někdy jde natáčení jako po másle a někdy to začne jedním zádrhelem a už se vezete. Děti začnou zlobit, vy se začnete zlobit (samozřejmě nejvíc sama na sebe, že to nezvládáte tak dokonale, jak byste chtěla) a to je začátek konce.
Nutno ovšem říct, že zlobí nejvíc ty vlastní. Už jsem měla možnost tvořit a natáčet několik seriálů s dětmi svých kamarádů, a to většinou probíhalo téměř ideálně.
Ovšem natáčení Mejdenu bylo skutečně něco extra! Zažily jsme totiž s dětma i s maminkou Pavlou, která stála za kamerou, jak neskutečnou euforii, tak ten největší propad.
Takže jak to celé začalo. Náš velký fanoušek Honzík, a posléze i facebookový kamarád, který sám hraje na kytaru a začíná skládat písničky, nás pozval k sobě domů do Domažlic. Holky se moc těšily, že zase poznají nové děti a tak jsme vyrazily.
Přímo v centru Domažlic u náměstí, v krásném útulném půdním bytě na nás ovšem čekalo velké překvapení. Honzík s maminkou a se svými čtyřmi sourozenci nám přichystali takovou oslavu, o které se nám ani nesnilo! Obrovský stůl byl plný dobrot, další stůl plný zákusků, všude visely barevné balónky, vzduchem létaly konfety a linula se taneční hudba. A k tomu všemu dostaly holky plno dárků a oblečení!
No prostě mejdan, jak má být. Děti se chvilku nesměle okukovaly, ale velmi brzy se osmělily a začaly první tanečky, a pak dokonce i námluvy.
Když jsem ty naše poklady pozorovala, bylo mi hned jasné, že naše společná písnička bude o mejdanu.
Na oslavě byl ještě Honzíkův kamarád, nesmělý, poměrně tichý chlapec. (Z mého pohledu). O to větší bylo mé překvapení, když se na mejdanu najednou místo něj objevila famózní tmavovlasá kudrnatá zpěvačka, a začala tam rozjíždět karaoke! No, nasmáli jsme se vydatně a šli jsme spát hódně dlouho po večerníku.
Další den, kromě výletu a dalších radostí, jsem složila písničku, která přesně popisovala náš výlet do Domažlic a náladu celého mejdanu. Dětem jsem to zazpívala, společně jsme vymysleli jak se zapojí, a Honzík se to naučil na kytaru.
Třetí a poslední den našeho krásného pobytu jsme měli jasný plán. Dopoledne to všechno natočit a pak si ještě užít odpoledne a podívat se po okolí.
Vše probíhalo dobře, děti se těšily a dokonce přišel i Honzíkův tichý kamarád Zdenda, že si s námi taky zablbne. Dali jsme si ještě jednu zkoušku, a protože se mi zdálo, že je Zdenda moc upjatý a chtělo by to aby se trochu odvázal, napadlo mě, že by se zase mohl převléci (jako ten první večer) za femme fatale. On okamžitě pookřál, a za chvíli z něj byl – jiný člověk. Rozjížděl to tak, že jsem ho skoro musela mírnit. Co takový kostým s jedním udělá!
Natáčení bylo parádní, přesto ale došlo k pár zásekům…no v tolika dětech není divu! K tomu všemu do toho vstoupila Kočka Kozačka, kterou jsem pozvala, jako překvapení pro Honzíka k narozeninám, a ta přišla s originálním dárkem – a totiž písničkou přímo složenou pro Honzíka!
Takže jsme nakonec místo jedné písně, natáčeli dvě!
Přes všechny drobné nesnáze se dílo povedlo, děti do toho daly všechnu energii. Já jsem byla spokojená a šla jsem balit. O to víc ve mně hrklo, když těsně před toužebně očekávaným obědem Honzík zaťukal na dveře a říká: „Teto, budeme to muset natočit znovu!“
Tak tomu se mi fakt nechtělo věřit! Co se stalo proboha?
Možná tomu neuvěříte ani vy, ale milý, tichý kamarád Zdenda se vrátil domů a vyprávěl mamince jak natáčel celou dobu převlečený za ženskou. Milá maminka zřejmě ztropila scénu, a Zdenda pod tlakem začal mlžit, že vlastně nechtěl a že mu to bylo blbé nám to říct. (No, asi by tomu šlo uvěřit ve chvíli, kdy byste neviděli jeho úžasnou proměnu – nejen fyzickou, ale především emoční a výrazovou, která nastala obléknutím kostýmu.) A tak maminka volala, že si nepřeje, aby její syn byl na sociální síti v dámských šatech. (Mimochodem chlapec měl kromě paruky, která ho téměř zakrývala, ještě sluneční brýle, takže vůbec nebyl k poznání.)
Všichni jsme chvíli seděli jako opařeni a nechtěli tomu uvěřit. Unavení a hladoví. Přesto, že jsem si vůbec nedokázala představit, že to celé podnikneme znovu (převlékání, chystání a kde vezmeme energii), zůstala jsem vnitřně klidná (to se mi stává málo kdy) a soustředila se na výtečný oběd.
Ostatní děti, mezi kterými před tím byly drobné rozepře to úplně stmelilo. Nejstarší Lukáš, který se před tím hned na začátku odmítl účastnit navrhl, že se převlékne do dámského kostýmu on. Malá Evička, která se taky v průběhu prvního natáčení zasekla a odešla, si už začala hledat klobouk ,a že do toho půjde. Po obědě se i menší děti začaly znovu, a s o to větší vervou chystat.
A tak z toho všeho pro nás všechny vyplynulo jedno krásné ponaučení. Nevzdávat to, i když to vypadá chvíli beznadějně, a všechno zlé je pro něco dobré. Protože, i když ta nová verze už není možná tak bezprostřední a energická, jako ta první, protože jsme fakt byli unavení, celou rodinu to ohromě spojilo v jakési vzájemnosti. Byl to velmi silný zážitek jak pro ně, tak pro mě a pro holky.
Když jsme pak za pár hodin odjížděli – nakonec až večer protože jsme se nedokázali rozloučit – všichni jsme plakali.
Na začátku jsme se vůbec neznali a teď jsou z nás – troufnu si říct – velmi blízcí přátelé. A za to chci téhle úžasné rodině moc poděkovat!