Hit této sezóny, aneb příběh dvou větráčků

červen

„Mami počkej! Podívej, tohle bych si moc přála!“ vykřikuje pokaždé má starší dcera (a ta mladší už také pochopila a rychle se přidává), když procházíme cestou domů, kolem vietnamského obchodu. Přímo ve dveřích na ně totiž číhá neskutečné množství nejrůznějších plastových nestvůr, které pískají, kňourají, pípají, bublají, lepí se, patlají a kdoví co ještě. Hned vedle je stejné množství neidentifikovatelných plyšových podivností – například koule s očima, nebo bez očí, ale zato s ušima, dále plno zvířátek kvůli kterým u nás pak vznikne hodinová přírodovědná diskuze, protože stejná věc jednomu připomíná kočičku, druhému veverku, a třetímu medvěda po výbuchu atomové bomby. Pod tím jsou vyskládané bublifuky ve tvarech meče, plameňáka, a co hůř – smrtky (že by pro pobavení senilních důchodců?) a vedle v krabici se povaluje hit této sezóny (nebo jsem si ho loni nevšimla?) – plastový ruční větráček, bez kterého prostě v létě nelze žít, jak se mě svými poněkud hysterickými výkřiky snaží dcera přesvědčit.

V devadesáti devíti procentech jí ve dveřích obchodu mile řeknu, že tuhle hrůzu přeci vůbec k ničemu nepotřebuje, a že podobných máme doma už plnej byt, takže se tam za chvíli už nevejdeme a budeme zřejmě muset nocovat na chodbě. (Nechápu teda, kde se tam ty věci berou…) Tentokrát jsem ale opravdu neměla sílu v tom příšerném vedru oponovat jejím výjimečně rafinovaným argumentům typu: „když to nebudu mít, tak z toho vedra mami umřu a budeš mě mít na svědomí.“ „No mami, Lanja umze!“ konstatovala jako nad slunce jasnou věc tříletá Bertička.

Já asi taky…proběhlo mi hlavou, v ruce dvě těžké tašky s nákupem, a batoh na zádech. No, koneckonců to stojí jen třicet devět korun.

„Dobře! Ale běda, jestli se to bude zase zítra válet někde na zemi, jako všechny ty vaše nesmysly, co doma máte. Tak už vám nikdy nic nekoupim.“ slyším se, a vduchu si říkám, že to snad nemůžu myslet vážně.

„To není nesmysl mami!“ brání se naoko starší Ranja, protože už jí je jasné, že pro tentokrát vyhrála.

„Jo mami, koupís!“ přidává se sebevědomě Bertička. Potřebuje mít pocit, že se taky hrdinně zasloužila, a je to jedna z mála chvilek, kdy jsou z nich spojenkyně a bojovnice za stejnou věc.

Neradostně vytahuju peněženku, a ony si nadšeně odnáší „poklad“ domů. Dalo by se říci, že mě teď „hřeje“ představa třiceti minut klidu od jakýchkoliv požadavků, kdyby to v tom vedru nebylo absurdní.

srpen

Po dlouhé době přijíždím do Prahy něco si vyřídit a holky zůstávají s tátou na chalupě. Nedá mi to, a rozhodnu se udělat aspoň částečně pořádek v inkriminované oblasti pod dětskou palandou. Kromě mnoha různých panenek bez noh, bez rukou, bez oblečků, zapomenutých plyšáků, kousků nejrůznějších dílků stavebnic nepatřících k sobě (dřív to bylo i puzzle, ale to už jsem nekompromisně vyházela, stejně si s ním nikdo nehrál), okoralých kůrek chleba (no to snad ne!),nacházím dva opuštěné větráčky. Přesto že momentálně žijeme ve sklepě, jehož dvě asi jediné výhody jsou, že tu můžeme řvát jak chceme a že je tu i v největších vedrech pořád zima, tak jsem z toho uklízení celá schvácená. Kde se tady tohle vzalo? matně se rozvzpomínám na červnové os(t)udné odpoledne, a i na to, že po oné šťastné půlhodince jsem už větráčky nikdy neviděla, až nyní.

No co…zkusím, jestli to vůbec funguje. S nedůvěrou beru do ruky ten zelený a mačkám spoušť. Jéé…ach…to je příjemné!

Beru do ruky druhý větráček. Waw, to je vynález…nechápu, že ty holky to tady mohly takhle nechat! A v těch největších vedrech!

Zuřivě se ovívám kde to jen jde, a představuju si, že na to mám lidi.

Zítra vyrážím na týdenní dovolenou bez dětí, tak si ty větráčky nesmím zapomenout! Mohl by se z nich stát letošní společensko-dovolenkový hit.


Pokud nechcete přijít o další nová videa, články, písničky a akce, napište mi tady svůj e-mail a já vás s radostí přidám do své databáze.:)

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *