Dovolená s mámou

Tak to je opravdu pro mnohé mé kamarádky něco, co se musí jen přežít! Já jsem v mnoha ohledech nepoučitelná a pokaždé se na to hrozně těším. Těšení ovšem končí velmi brzy, často již při cestě na venkov, kde společný čas trávíme. Stačí například malá poznámka, kterou slýchám už od dětství při každé příležitosti, nebo výraz matčiny tváře, který mě dovádí k šílenství. Vůbec nechápu, jak je to možné (protože vždy vyjíždím pozitivně naladěna), ale moje máma mě dokáže bezpečně během pár hodin (jako nikdo jiný) naprosto vytočit. (A já ji zřejmě taky!) Dlužno ale říct, že se to přeci jen mění a každá nová společná dovolená mi přinese nová uvědomění a posune mě blíž k přijetí mojí drahé maminky, a tudíž i sebe.

Sedíme v příjemné kavárně v Polici a čekáme, až nám donesou dobroty, které jsme si objednaly. Pan číšník má napilno, je na to celé sám a musí vyrobit několik káv a limonád, nandat dortíky a ještě kasírovat. Venku krásně prší a přímo pod naším stolkem je hromada „pravých domácích časopisů“ – mého nejoblíbenějšího čtení na cestách. Užívám si ten moment čekání, přestože vím, že budu muset za chvíli vyrazit do pneuservisu, kde mám k opravě auto.

„No, to snad není možný! Kde je s tím pitím?“ přeruší idylický moment mamka svým důrazným hlasem, který slyší minimálně lidé u dalších dvou stolků. „Dyť už tady na to čekáme celou věčnost! Oni na nás snad zapomněli, nebo co!“

„Neboj mami, pán toho má hodně. Za chvíli nám to donese.“ Snažím se zůstat v dobré náladě, i když lehké znepokojení, že možná zůstaneme bez toužebně očekávaných dobrot, se záludně vkrádá. „Prosim tě, dyť jsme tu byly skoro samy a furt nic nemáme! A támhletěm už to nese! To snad neni pravda!“ spravedlivě se rozčiluje maminka a já začínám být trochu nervózní…

Z ní. Dělám ovšem jakoby nic a tupě zírám do časopisu. Snažím se tam zřejmě někde mezi řádky najít tu pohodu, která nenápadně, avšak systematicky mizí. Á, pan číšník se blíží k našemu stolku a nese mámin čaj a mojí kávu! „Pardon, ještě jsme měly objednanou limonádu.“ říkám s úsměvem, abych zamaskovala jistou nedůvěru, která se tu během té chvilky objevila. „Samozřejmě, hned to bude,“ odpovídá uhoněný číšník a mně padá kámen ze srdce. (Samozřejmě že nezapomněl!) „Ale my jsme měly ještě objednaný ten čískejk!“ procedí mezi zuby máma a mladý hoch, který tu je zřejmě na brigádě a chudák netušil, do čeho se to hrne, se omlouvá, že samozřejmě i ten ihned donese. Jak řekne, tak i udělá, a za chvilku už se ládujeme tou dobrotou a na malý moment je klid.

Déšť venku houstne a mě napadá, že to bude asi problém, protože pneuservis je odsud asi deset minut chůze a já si zapomněla v autě deštník. „Neměla bys už jít?“ dává mi maminka s posledním soustem jasně najevo, že pohoda už se nevrátí. Kávu jsem sotva ochutnala a z rozhovoru jsem přečetla jeden odstavec. „Počkám, až trochu přestane pršet,“ říkám a nezvednu oči od písmenek, jejichž kontext mi uniká. „Ty sis nevzala deštník?! No, to snad neni možný! Dyť jsem ti říkala, ať si ho vezmeš! Dyť ti zavřou!“ „Prosim tě, mami, nech toho!“ vyjede ze mě dost ostře a nekontrolovaně. Začínám být naštvaná. To mě nemůže chvíli nechat a BÝT V POHODĚ?! „Tak já ti půjčím svojí bundu. My tady na tebe s Bertičkou počkáme. Ale jdi už! Nebo mu aspoň zavolej!“

Mám ještě deset minut, ale začínám být taky nervózní. Raději vyndavám telefon a volám. Pan opravář je úplně v pohodě, vysvětluju mu situaci a ptám se, zda bych nemohla přijít po obědové pauze. No, má ji prý tři a půl hodiny. Tak to asi není dobrý nápad. Ale říká, že se koukal na radar a že to za chvíli přejde. Že mi tam počká. To mě uklidňuje a vracím se ke kávě a časopisu. „Tak co? Co říkal?!“ „Že tam na mě počká,“ procedím mezi zuby. (Nechte mě proboha si to vklidu dopít a dočíst!) „No jo, ale JAK DLOUHO?!!!“ nedá se odbít maminka a mně se začíná zatmívat před očima. „Až přejde ten déšť,“ snažím se udržet klidný tón, ale mámu neoblafnu. „Ten taky může trvat věčnost!!!“ „MAMI!!!“ vyjde ze mě zoufalý tlumený výkřik… Pár lidí se ale přesto podívá naším směrem. „No, mně je to jedno. Dělej si, co chceš.“ ustupuje máma s vyčítavým podtónem.

Přečtu si jeden miniodstavec, kopnu do sebe celé kafe, beru máminu bundu a vyrážím do hustého deště, který cestou ještě nabírá na intenzitě. Dobíhám – sotva dechu popadám, kalhoty durch mokré – do servisu. Pan opravář sedí v klidu za špinavým stolem ve své autodílně a usmívá se na mě. „Za chvilku to přejde. Koukal jsem na radar. To jste mohla počkat,“ říká mi bodře. A já si přijdu jako zmoklá …holka.

Ale něco se fakt změnilo. Všechna tahle příkoří beru tak nějak statečně. Troufnu si tvrdit, že někdy i s nadhledem. A i když se občas prožene nějaká ta přeháňka, někdy dokonce malá bouřka, rychle to přejde a zase vysvitne sluníčko. Začínám taky chápat, že bez těch přeháněk to prostě nejde. Dyť bychom samým žárem za chvíli uschly.

Časopis jsem si tajně půjčila, příště jim ho možná vrátím, nebo přinesu jiný. Zaujal mě jeden článek. Prý za nekontrolované vzteklé chování svých dětí, nesou odpovědnost jejich rodiče. Když totiž svůj vztek potlačují, děti jim ho zrcadlí tak, že ho prostě projeví. No, pravda je, že nejsem už úplné dítě, ale to neznamená, že ten přenos neprobíhá! Tím se totiž celá moje popudlivost vůči matce vysvětluje!!! Toto zjištění mě velmi uklidňuje. Možná nejsem tak strašná dcera. Musím mít jenom s maminkou trpělivost. A přijímat všechny naše stavy a nálady. Ony zase přejdou. Jako to počasí.

Večer před usnutím mi přijde nápad na novou písničku. Písničku o mamince a pro maminu. A taky o té nádherné lípě, co roste u nás na kopci. Bude to krásné. Zazpíváme si ji pod ní společně i s holkama. Tři generace.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *