A to chceš v téhle době vydávat cédéčko?!? To ses zbláznila, ne?!? Slýchám skoro denně z jedné i z druhé strany. A musím říct, že i mě sžírají velké pochybnosti.
Duhová víla 
Červená Karkulka 
Sněhurka 
Kočka Kozačka 
Bertička s Duhovou vílou 
Broučci
Přestože zprávám v médiích nevěnuji přehnanou pozornost, asi jako každý v téhle zemi, vnímám obrovskou společenskou krizi a ekonomické dopady spojené s covidovým šílenstvím. Úzkost z toho, co s námi bude, se mísí se soucitem a lítostí nad těmi, co jsou na tom ještě mnohem hůř než já, a lehkou beznadějí, zda se z toho ještě někdy zmátoříme a život bude „normální“. Někdy mám pocit, že vše je marnost, obzvlášť nějaké ty moje písničky, které jsou možná milé, vtipné a veselé, ale rozhodně nikomu nepomohou.
Přes to přese všechno se musím přiznat, že když se mi někdy podaří hodit všechny ty destruktivní myšlenky za hlavu, sednu si ke klavíru a začnu si jen tak hrát, ponořím se do tvorby textu nebo v rámci dokončovacích prací na novém CD poslouchám svoje finálně smíchané písničky, všechna ta tíha je rázem pryč a já jsem – skoro se to stydím napsat – šťastná! Tvůrčí energie mě neúprosně drží v pevném objetí přítomného okamžiku, kde proudí čerstvá a uzdravující energie.
A tak mi nezbývá, než se cíleně oddávat této své zálibě, která momentálně neskýtá žádnou vyhlídku na výdělek, ale o to víc je laskavá. Pokračuji dál v rozdělané práci, která je mou největší radostí a dokonce překonávám z lásky ke svému rodícímu se dílu odpor ke všem těm věcem, které bych raději přenechala šikovnému manažerovi nebo producentovi – počítám, obvolávám, googluji, píšu maily a zase počítám…
A docházím k tomu, že to cédo prostě dokončím letos, jak jsem si naplánovala. Natáčím ho postupně už od jara. Oslovila jsem ke spolupráci ty nejlepší muzikanty (Filip Spálený – basa, tuba, Camillo Caler – bicí, percuse, Jakub Doležal – saxofon, klarinet), kteří jeho kvalitu výrazně pozdvihli.
Jsem v energii té radosti a i když vím, že jsem si vybrala ten nejhorší čas na vydání i na sbírku, nemohu to odkládat. Protože kdo mi zaručí, že to bude v lednu, únoru nebo na jaře lepší? Že budou mít lidi víc peněz a radostně rozdávat na bohulibé projekty? Že covid jako zázrakem vymizí a všude se bude hrát a zpívat a kultura bude opět vzkvétat?
Asi nikdo… prostě život jde dál tak jak jde. A jediné co můžeme dělat je, dělat to co milujeme. Ať už za peníze nebo bez nich a doufat, že se nám to přeci jen nějak vrátí, mít důvěru v život sám. Protože jedině tak má život smysl.:)